Tento projekt se zaměřuje na pomoc chudým bengálským dětem při získávání vzdělání, takzvané “adopce na dálku“. V 32 školách čeští a slovenští adoptivní rodiče podporují 300 bengálských dětí. Navzdory reálnému nebezpečí při tamních vojenských nepokojích Samari tým úspěšně zvládl svoji misi a navštívil všechny školy dle plánu. Všichni členové výpravy se navíc osobně zapojili do „adopce“.
Vedoucí projektu Paprsky naděje, slečnu Petru Novákovou, jsme zastihli těsně před setkáním s rodiči a s jejich dvěma psy ve Ždánici, kam z Vídně přijela s obyvatelkou Ždánice Ivou Zajíčkovou. „Když vypukly v Bangladéši vojenské nepokoje, zvažovali jsme předčasný návrat do vlasti. Náš bengálský spolupracovník Benjamin Raksham vše důkladně prověřil, a protože vojáci složili zbraně a vláda dostala situaci pod kontrolu, rozhodli jsme se úkol dokončit. Kromě sirotčince ve vzdáleném Hill Tracku, kde máme pouze jedno dítě, (pozn. leží v oblasti sousedící s Barmou), jsme se setkali s dětmi ze všech 32 škol,“ radostně sdělovala Petra. „Rozdělili jsme si role podle svých profesí. Vezeme nové podněty pro realizaci projektu a to hlavně na základě otevřené komunikace s našimi bengálskými kolegy. Snažili jsme se více proniknout do spleti problémů, s kterými se při organizování vzdělání v Bangladéši potýkají,“ dodala Petra.
Při setkání se „svojí“ šestiletou adoptovanou holčičkou Tumpou Hajong ze školy v Jalchatře zjistila kameramanka výpravy, osminásobná mistryně světa v jízdě na vysokém kole Iva Zajíčková – Stafová, problém. Děvčátko má silně opuchlý malíček levé ruky, podle všeho se jedná o takzvanou sloní nemoc. Bengálští lékaři doporučují amputaci malíčku. Spolupracovník Samari, doktor Milan Moskala, český misionář, který s rodinou v Bangladéši žije již od roku 1998, přislíbil, že zajistí malé Tumpě v hlavním městě Bangladéše Dháce řádné vyšetření. „Na tak radikální zákrok je čas,“ míní český lékař. Iva Zajíčková na vyšetření Tumpy finančně přispěla.
„To okno ve vlaku je skoro stejně tak špinavé, jako v Bangladéši, mám ten přechod do Evropy postupný,“ zavtipkoval Petr Činčala, cestující po mnohahodinové cestě letadlem z Brna ke své rodině do Liberce vlakem. „Měli jsme mezi sebou pěkné vztahy, byli jsme semknutí a odhodlaní. Myslím, že mise ovlivní i naše osobní životy,“ dodal Petr, který si v bengálské škole Kakduar adoptoval holčičku Shiku Adhikary. V této škole se členové zároveň setkali i s jinou dívkou. Ta chodí do školy denně čtyři kilometry pěšky a protože prodělala lepru, chybí jí všechny prsty na obou nohách.
Ekonomka Karla Kohoutová, čerstvá „bengálská matka“ dvojčat Srity a Prity, desetiletých děvčátek ze školy Kellong Mukerjee, se nám svěřila se svými dojmy z Bangladéše: „Zhruba v polovině naší mise na mě dopadla deprese z té zoufalé bídy, kterou jsme denně kolem sebe viděli. Měla jsem pocit, že těch pár stovek či tisíc sponzorovaných dětí je jen malé procentíčko, kterému se může dopřát alespoň základního vzdělání, a které určitě chudou a přelidněnou Bangladéš jen tak rychle na nohy nepostaví. Ale pak jsem si vzpomněla na název projektu Paprsky naděje, který velice výstižně definuje pomoc bengálským dětem, a jeden takový paprsek naděje zahnal mé chmury navždy.“
„ Zážitků mám deset plných ranců,“ sdělila nadšeně Iva Zajíčková. Bangladéš je podle ní úžasná země, jsou tam náročné podmínky pro život. Děti jsou vděčné za každou maličkost, je to síla. „My si ani neuvědomujeme, jak se tady máme dobře! Jsem proto vděčná všem českým a slovenským sponzorům, že dětem z Bangladéše pomáhají,“ svěřila se Iva Zajíčková.