Markéta Hrubešová: "Mé kořeny jsou zdejší"

Každoročně nechybíte mezi hlavními hosty zlínského filmového festivalu. Co Vás na něm tak láká. Díváte se na něho nyní, když máte tříletou dceru Christel, jinak?

Nejen na zlínský, ale i jiné filmové festivaly, si po narození dcery Christel užívám jinak. Dříve jsem stíhala hodně filmových projekcí a také večírků. Teď je to naopak - minimum projekcí, zato více doprovodných akcí, které tady ve Zlíně bývají pro děti připravované. A moc si je s Christel užíváme. Je tam spousta dětí, které mají svůj vlastní svět, jsou spontánnější než dospělí a všemu se diví. Na pohádky se spolu s Christel dívám spíš dětskýma očima.

 Každý člověk má své vzory. Jaký je ten Váš?

Vzory mám v rodině. Samozřejmě v mamince, ale také v babičce. Ta byla bezvadná, taková čistá nezištná duše a všeobjímající. Žila s rodinou tady v Kroměříži. Ráda vařila. Takže když jsme z Prahy přijeli na Moravu, tak s klidem a láskou vše připravila a napekla buchty. A vše kolem skvěle fungovalo.

Vzpomínáte i na Zlín?

Samozřejmě. Spíš na tehdejší Gottwaldov. Jezdili jsme sem do Prioru pro boty. Do dneška si pamatuji, jak mi ve dvanácti letech koupili hnědé boty s koženými záplatami v kávově bílé barvě. S nimi jsem v Praze udělala velkou parádu. Navíc byly na tehdejší dobu dost drahé.

Obdivuji kolonie baťovských domků...

 A jak na Vás působí Zlín dnes?

Jsem z něho nadšená. Jako město má čisté tvary a v architektuře jsou použity jednoduché materiály. Obdivuji kolonie baťovských domků. To bylo na tu dobu geniální bydlení. Taková satelitní městečka uprostřed města, v nichž nechybí plně funkční zahrádky. Ve Zlíně samozřejmě obdivuji i mrakodrap. Jela jsem třeba ve výtahu, který měl Baťa jako kancelář. Nádhera. Celá stavba je moderní. Baťův fenomén přechází až po to, jak Baťa vycházel s lidmi a byl v té době mezi lidmi doceněn.

Do Zlína nejezdíte jen kvůli festivalu, velmi blízké jsou vám i nedaleké Luhačovice. Co vás na nich tak přitahuje?

Luhačovice mám moc ráda. Jsem takový lázeňský povaleč. Baví mě chození po kolonádě, člověk si dá příjemnou večeři nebo kávu. Úplně tady vypne a užívá si relaxu. Většinou tady zůstávám čtyři až pět dní u své kamarádky v sanatoriu.

Vy sama ve městě nebydlíte. Z Prahy jste se přestěhovali na venkov. Co Vás k tomu vedlo?

Bydlíme třicet kilometrů za Prahou. Když potřebuji do metropole, kde mi vadí hluk a ten velký shon, je to kousek. Máme rádi větší klid a přírodu.

Moravané jsou jiní než Česi...

Říká se, že Moravané jsou trochu jiní než Češi. Cítíte nějaký rozdíl mezi Moravany a Čechy i Vy?

Cítím to. Češi jsou více chladnější a při komunikaci je mnoho z nich spíš odtažitých. Na Moravě vám nabídnou kalíšek, lidem se na tvářích rozzáří úsměv. A mám pocit, že rádi dělají pro lidi.

V červnu jste ve Zlíně strávila filmový festival se svojí dcerou. Jak si to Christel užila?

Užívala si hlavně doprovodné akce. Má děti i dospělé ráda, je velmi společenská. Navíc na děti je zvyklá. U nás doma se s maminkami a jejich dětmi pravidelně setkáváme, takže dětský kolektiv jí vůbec nedělá žádné potíže. Nejvíc ji samozřejmě, jako každé jiné dítě, zaujaly plyšové pohádkové postavy zvířátek v životních velikostech.

Po kom dcera zdědila více vlastností? Po Vás nebo po manželovi?

Christel je přesný mix nás obou. 

Jaká oblíbená byla Vaše oblíbená pohádka a jakou má nejraději Vaše dcera. Máte podobný vkus?

Pohádky zatím čteme velmi pomalinku. Christel je ještě malinká. Oblíbená je o princezně Lilince. Ale vyprávím jí a čtu i klasické pohádky, jako je třeba Karkulka. Jen je občas trošku upravím tak, aby je pochopila.

Líbí se Vám současná tvorba pro děti?

Na ztrátu iluzí mají děti času dost. Základem je boj dobra a zla. Mám jen pocit, že se málo točí klasiky. Spíš se dnes dbá na efekty.

Jaké jsou Vaše pracovní plány, kromě role tajemné a přitažlivé Tamary v oblíbeném seriálu Ulice?

Na jevišti Hudebního divadla Karlín v muzikálu Limonádový Joe hraji Tornado Lou.

Markéta Hrubešová se narodila 17. března 1972 v Praze. V dětství se věnovala baletu, který později vyměnila za Dismanův dětský soubor. Po základní škole s rozšířenou jazykovou výukou absolvovala hudebně-dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Z krátkého angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích odešla na volnou nohu. Před kamerou začínala již dětskými rolemi v televizi (O ptáku Ohniváku) i ve filmu (Modré z nebe). Později ztvárnila hlavní roli v milostném dramatu Oznamuje se láskám vašim, židovskou dívku Sedím na konári a je mi dobre, v satirické komedii Divoké pivo, v komedii Andělské oči, Golet v údolí, Konec básníků v Čechách, Příliš hlučná samota a Zdivočelá země. Hrála i v pohádkách. Uplatnění našla i v zahraničních filmech. V nizozemském filmu Zima, kde hrdinka prochází velkým vývojem v rozsáhlém časovém úseku, si zahrála postavu české emigrantky Marie.