11°C
Až do roku 1968 totiž do města jezdila pravidelně na prázdniny. A když dostala nabídku na vyprojektování nového Univerzitního a kulturního centra ve Zlíně, neodmítla. Viděla v tom totiž velkou výzvu.
Z čeho jste při projektování vycházela?
Na začátku projektu jsem si před sebe vzala koncept zlínských Masarykových škol, které se v místě stávajícího Kulturního a univerzitního centra dříve nacházely. Jejich půdorys připomínal písmeno Y. Na tom byl můj projekt zasazen. Obě budovy spolu vzájemně utváří určitý charakter a sklo spolu s druhým materiálem se vzájemně propojují.
Jaký jste měla pocit, když jste kvůli projektu začala jezdit do Zlína?
Pocit zodpovědnosti. Vrátit se do Zlína po tolika letech. Navíc vytváření projektu je proces dlouhý a složitý a také závislý na tolika lidech. A když je to v rodném městě, tak je to o to zavazující. Ale bylo hezké vidět znova ve Zlíně výkresy s podpisem mého tatínka, který byl zlínským architektem.
Na stavbě jste trávila mnoho hodin. Jak jste s dílem spokojená?
Budova má smysl jen tehdy, když splní požadavek na spokojené žití. A architektura je od toho, aby lidem dělala radost, až v ní budou trávit čas. Proto jsem volila veselé barvy, které jsou pozitivní. Světlo v celé budově prostor dotváří a tím se také zlepšuje kvalita vnitřního prostředí.
Budova Univerzitního centra má netradiční pojetí. Skládá se ze dvou částí, které spojuje vnitřní atrium. Jak se ve Vás tato myšlenka vůbec zrodila?
Hloubka vznikla čistě z návrhu symbolického soužití. V jedné části rektorát, v druhé knihovna. Atrium přináší světlo a život. Tímto rozdělením se oba prostory na sebe mohou jakoby dívat, zároveň ale jedna bez druhé nemohou existovat.
V budově jste nešetřila sklem a barevnými efekty. Proč právě toto vyjádření?
Budova je symbiotickým soužitím mladé generace se starší generací. My jsme se snažili, aby to bylo radostné. Proto je tady tolik žlutého skla a barevných židlí, když se sluníčko schová za mraky. Člověk musí mít ze života radost, z práce radost a hlavně musí být pozitivní. Tak jsme se snažili přispět, jak jsme mohli. I když za málo peněz se tu pár barevných fólií a židlí objevilo. A já doufám, že se ta radost bude přenášet z mladé generace na tu starší.
Některým lidem ale pohled z horního patra do atria může způsobit závratě. A to asi příliš radostné není. Vy zřejmě jimi netrpíte?
Nikdy jsem si neuvědomila, že někdo může mít pocit závratě. Architekti totiž lezou po žebříku. Když jsem stavěla Lloyd´s, zpočátku jsem taky stála na kraji a za týden už jsem chodila po střeše.
Co Vám připomíná dětství ve Zlíně?
Pamatuji si na to, jak jsem do Zlína jezdila pravidelně na prázdniny ke známým. S nimi jsem v rodném městě mezi Baťovými cihlovými domky strávila mnoho času. Velmi mi ale v paměti také utkvěla myšlenka, kterou mi v šesti letech napsala paní učitelka do památníku: „Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál. T. G. Masaryk."
Při otevírání Univerzitního centra jste se setkala také s nedávno zesnulým Tomášem Baťou. Jak na něho vzpomínáte?
Byl velice osobitý. Vždycky když se očekávalo, že něco řekne, tak on řekl něco úplně opačného. A pak to muselo trvat dva tři dny, než to člověk pochopil, zažil a než došel k tomu, že asi měl pravdu. Jeho idea byla, jak to všechno udělat rychle. Hrozně ho rozčilovalo, když se všechno dělalo pomalu, když se muselo čekat. On se na projekt velice těšil a hlavně se vždycky k tomu postavil se smyslem humorem. Takže když byl nějaký problém, tak řekl: Problémy jsou od toho, aby se řešily. Jsem velmi ráda, že jsem měla příležitost ho vidět.
Eva Jiřičná se narodila 3. března 1939 ve Zlíně. Nyní však žije převážně ve Velké Británii. Vystudovala ČVUT v Praze obor architektura, potom AVU v ateliéru Jaroslava Frágnera, od roku 1967 pracovala v pražském ÚBOKu. V létě roku 1968 odjela na tříměsíční stáž do Londýna, ale české úřady jí zabránily v návratu. V Londýně získala první místo v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem. Známá je hlavně díky interiérům londýnských a newyorských módních obchodů a butiků (Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon), klubů a restaurací. Má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i Londýně (Eva Jiricna Architects). Od roku 1990 působí konečně i v České republice. V roce 1996 je jmenována profesorkou, vede ateliér architektury na VŠUP v Praze. Je autorkou Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, navrhovala interiéry v Tančícím domě či novém sídle Britské rady. K dalším pražským realizacím se řadí hotel Josef na Starém Městě, foyer multifunkční haly Arena a přestavba kostela sv. Anny na Starém Městě. Ve Zlíně mezi její díla patří zlínské Univerzitní centrum a také rozestavěný objekt Kulturního centra, projekt budovy zlínské Fakulty humanitních studií. Za svoji práci získala Jiřičná Řád britského impéria. K tomu byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy. Získala čestné doktoráty a profesury na několika vysokých školách. V roce 2003 se stává předsedkyní Sdružení architektů v Londýně. Zasedá v mezinárodních porotách, přednáší a publikuje.
