Za 43 let, co trénuje, prošel Anně Polesové Skládalové rukama s nadsázkou celý Zlín. Během jejího trenérského působení získal její zlínský oddíl 52 mistrovských titulů. Učila boj beze zbraní státní policii i bezpečnostní agentury, dodnes trénuje zlínské strážníky.
Od 5 do 57 let
Většinu ze zhruba osmdesáti členů jejího oddílu tvoří děti a mládež. Jsou tu ovšem i dospělí, nejstaršímu je 57 let. Cvičí v tělocvičně na Jižních Svazích. Na tréninky chodí děti už od pěti. „Vysvětlím jim pravidla hry a hned jdou do sebe. Řeknu jim, že se nesmí škrábat, kousat, kopat, tahat za vlasy, že ruce a nohy nepatří do obličeje protivníka. A když někoho něco bolí, tak zaplácá rukou na tatami nebo do soupeře a ten ho musí pustit. Po čtvrthodině děti nabudou jistotu, že se mohou rvát a nezraní se,“ popisuje trenérka.
Tvrdá cesta za pásky
Získávání výkonnostních stupňů v judu neboli „páskování“ se nedá uspěchat a má přísná pravidla. Ty nejmladší děti ani nemohou těžké techniky zvládnout. Musí k tomu dorůst a dozrát.
„Až tak od třinácti začnou chápat opravdové judo. Umí sice padat, znají základní chvaty, ale musí je neustále opakovat, aby se jim dostaly pod kůži. Zlomem je zelený pásek. Kdo jej chce získat, musí umět nejen předepsané chvaty, ale také musí vybojovat třicet vítězných zápasů. A to je skutečně hodně. Kdo získá zelený pásek, jde potom velice rychle nahoru,“ podotýká trenérka.
Zocelení na soutěžích
Judo je někdy hodně nemilosrdné. „Stává se, že mnoho let pilujete nějaký osobní chvat, jdete na zápas, ukloníte se a pak za deset sekund letíte a prohrál jste. A pokud váš soupeř v následujícím zápase taky prohraje, už si na soutěži ani nevrznete, nemáte šanci to napravit. Pokud se nekoncentrujete, nejste připravený nebo prostě jen nemáte svůj den, tak máte smůlu. V judu vás při zápase nikdo nemůže vystřídat jako ve fotbale a taky nemáte k dispozici druhý set jako v tenise,“ říká Anna Polesová Skládalová.
Častá účast na soutěžích je výbornou průpravou k tomu, aby judisté získali přirozenost, zbavili se trémy a mohli cítit svůj růst. Soutěží v cizím prostředí, v cizí tělocvičně a s cizími soupeři. To ani sebelepší trénink nenahradí.
Hned jsem věděla, že judo je můj sport
Dětství prožila Anna Polesová Skládalová ve Vyškově. Od čtyř let chodila do Sokola a později závodně do gymnastiky.
„Vyrůstala jsem mezi samými kluky, u nás na ulici žádná holka v mém věku nebyla. Proto pro mě bylo odmalička přirozené se rvát, nemohla jsem si přece nechat od těch kluků nakřápat,“ vzpomíná judistka.
Zlín znala jako město sportu, odešla sem v patnácti letech. Pokračovala atletikou, stolním tenisem, jako jedna z hráček byla u zrodu dívčí kopané v tehdejším Gottwaldově.
„Až jednoho dne jsem zahlédla na tiketu sportky slovo judo, tak mě napadlo to zkusit. Ve dvaadvaceti letech jsem přišla do zlínské sokolovny. Tři minuty jsem se mezi dveřmi dívala, jak se chlapi rvou, a řekla jsem si: v tomto budu mistr republiky. Viděla jsem, že tam patřím a přesně tohle jsem od dětství trénovala. Je to sport ušitý mi přímo na míru,“ říká Anna Polesová Skládalová.
To bylo v prosinci roku 1971. Už v březnu 1972, když jeden z trenérů odešel na vojnu, dostala na starost trénink děvčat. „Pro mě je důležité, aby děti měly radost z pohybu, aby jim pohyb nechyběl, ne aby byli mistři světa v judu. Bylo by sice krásné, kdyby se to nějakému mému žákovi podařilo, ale není to podmínkou mé trenérské práce,“ dodává.
Dnes už jí s předáváním zkušeností pomáhají i její bývalí svěřenci a hlavně dcera Kateřina, nyní Rejdíková, profesionální trenérka 1. třídy judo a držitelka 2. danu.
Profil
Anna Polesová Skládalová
Narodila se v roce 1949.
Vystudovala kožařskou průmyslovku v Gottwaldově, později absolvovala specializaci trenér judo na Univerzitě Karlově v Praze.
Šestnáctinásobná mistryně republiky, mistr sportu.
V roce 1983 vyhlášena Sportovcem města Gottwaldova.
Držitelka 6. danu judo, jiu-jitsu, fighting.
