„Závod v kanadském Yukonu je považován za jeden z nejtěžších ultramaratonů na světě pro nízké teploty, které tam panují. V roce 2010 byl závod zrušen, protože bylo pod – 60 °C,“ upozorňuje Venca. Je to závod, ve kterém si účastníci mohou vybrat vzdálenosti v délce maratonu, 100 mil, 300 mil a jednou za dva roky i neuvěřitelných 430 mil. Petra se rozhodla pro nejkratší 160 kilometrovou trať, ale bohužel kvůli zdravotním problémům musela po 100 kilometrech Vencu opustit a závod ukončit. Venca chtěl zdolat 430 mil, bohužel kvůli bolestem achylovek ukončil svůj závod dřív a to na neskutečných 300 mílích, což bylo 55 kilometrů od cíle.
Koho myšlenka byla zúčastnit se tak extrémního závodu a jak jste se o něm dozvěděli?
Napadlo to Vencu, který již delší dobu vyhledává netradiční dobrodružství a závody a dověděli jsme se o něm přirozeným plynutím událostí. Jak to už přesně nevíme, ale najednou jsme o něm věděli a najednou jsme věděli, že tam musíme být.
Extrémní závod jako svatební cesta? Nepředstavovala jste si spíše svatební cestu jinak? Teplé krajiny, moře a odpočinek?
Proč ne. Není důležité, kam jedete, ale aby vám to přineslo zážitky a vy si to pamatovali i v pokročilém životním stádiu. Pro nás teplo, moře je příjemné, ale spíše vyhledáváme něco intenzivnějšího a Yukon byl hodně intenzivní.
Jaké byly vaše pocity, když jste stáli na startu? Cítili jste strach nebo naopak výzvu?
Pocity na startu už byly v pohodě, všechna nervozita z nás spadla. Navíc jsme start o několik minut nestihli, tak nebyl čas moc přemýšlet. Ale až na startu jsme si uvědomili, jaká hrozná dálka nás vlastně čeká a tak jsme trošku dostali i strach, ale jinak to byla výzva, a tak jsme to i cítili.
Petro, jaké byly vaše myšlenky během závodu? Dá se vůbec v takové ukrutné zimě nad něčím přemýšlet?
Během závodu se vám toho v hlavě honí hodně, jednou samá pozitivní myšlenka a jednou zase naopak, krásně se to střídá. Mozek sice ve velkých mrazech funguje jinak, než v teple domova, ale s myšlenkami nemá problém a servíruje vám je každou chvilku. Je krásné si pěkně všechno v klidu promyslet.
Ukončila jste závod ze zdravotních důvodů dřív. Proč?
Důvodem byla stupňující se a extrémní bolest kyčlí, a jelikož chci příště běžet 500 kilometrů, tak jsem závod radši ukončila.
Dále pokračoval pouze Váš manžel, neměla jste o něj obavu? Jakými slovy jste jej vyprovodila na dlouhou cestu?
Obavy jsem o něj měla velké a prožívala jsem to více než on, ale navenek jsem nedávala nic znát a snažila se ho maximálně povzbudit a motivovat. Takže jsem ho vyprovodila slovy: „Vzhůru na sever a neohlížej se nazpátek.“
Venco, když jste pokračoval sám v mrazivém závodě, bylo to pro Vás psychicky náročnější? Přece jenom jste neměl psychickou podporu manželky?
Náročné bylo ji opustit a vydat se do divočiny, pak už jsem se soustředil jen na jednu věc, a to jít kupředu. Ale psychickou podporu Petry jsem měl stále, když mi bylo ouvej, věděl jsem, že na mě myslí a že tu je se mnou. Pro psychickou podporu není potřeba fyzická přítomnost.
Nastala u vás taková ta opravdu velká „krize“, kdy jste měl chuť skončit?
Samozřejmě nastala. A byla to krize velice hluboká, kdy jsem si šáhnul na pořádné dno svých sil. V tu chvíli jsem měl chuť skončit, ale když jste uprostřed divočiny, tak je vám ta chuť skončit k ničemu, protože prostě nemůžete si jen tak lehnout a čekat na zázrak. Takže se oklepete a pokračujete dále. Já jsem ji překonal hltem slivovice a tím, že jsem se dostal z obklíčení vlků z lesa ven.
Z čeho jste měl před závodem největší obavy?
Největší obavy jsem neměl, spíše jsem měl všeobecný respekt, ale nebylo něco, čeho bych se vyloženě bál.
Co se Vám promítalo, když jste se blížil k cíli a blížilo se splnění snu, zvládnout jeden z nejtěžších závodů?
Čistá radost a naprostý chaos myšlenek, které si za ty intenzivní dny najednou promítáte v hlavě a je to velice emotivní a nepopsatelný zážitek.
Co pro Vás bylo nejtěžší v závodě?
Samota, noc a má vlastní psychika, či spíše hlava.
Jak probíhal Váš návrat do „normálního života“ po závodě? Nějaké regenerace, dlouhý spánek,…?
Nikam jsme se nehnali a vzali návrat pěkně postupně, žádný stres, žádný spěch. Spali jsme hodně a spíme stále hodně a o jídle ani nemluvě. Myslíme si, že ještě dva měsíce po závodě jsou následky cítit.
Zúčastnili byste se takového závodu ještě jednou?
Ano, zúčastníme se ho znovu za dva roky.